Dámská jízda v Zenovně: víkend v Beskydech plný pohody, holek a psů
~ Frýdlant n. Ostravicí, Moravskoslezský kraj ~
První červnový víkend jsme si s naší malou holčičí partou vyrazily dobít baterky do Beskyd. Tři mámy, tři dcery a smečka psů – spojení, které by mohlo znít jako organizovaný chaos, ale ve skutečnosti jsme zažily docela klidný a naprosto pohodový víkend.
Proč jsme vyrazily právě sem? Cílem bylo vypnout. Na chvíli se odpojit od každodenního shonu, užít si čistý horský vzduch, skvělou společnost, a být co nejvíc venku – s nohama v trávě, srdcem v klidu a psem po boku. 😌
Naším útočištěm se stala Zenovna, která nás zaujala hned – malebné místo na kraji lesa, se zahradou a ubytováním, kde se člověk cítí vítaně. Všechno dýchá klidem, pomalostí a respektem k přírodě – přesně to, co jsme hledaly.
Každý den měl svůj rytmus, ale žádný stres.
V pátek jsme se po trase stavily na vyhlídce zvané Školní židle v Hodslavicích, která je věnována památce Františka Palackého. 🪑 Pak následoval oběd ve výborné restauraci Na Harcovně ve Frýdlantu n. Ostravicí a přejezd na ubytování, které si nás okamžitě získalo.
Večer, po příjezdu séger, jsme si užily opékání špekáčků na zahradě a bylo to kouzelné. Oheň, vůně dřeva, smích a my holky. A psy, samozřejmě, nedočkavě pozorující každý kousek jídla, které by mohlo upadnout. Byla to ta nejjednodušší a nejkrásnější forma "večírku". 🔥
Sobotní ranní jóga v Zenovně byla jako pohlazení – jemné protažení na dřevěné terase, světlo slunečních paprsků a výhled do zahrady, kde už běhali psi. Cvičení vedla ségra, která nás provedla praxí klidně a s citem – ideální start dne. 🧘♀️
Výšlap na Ondřejník, který následoval,byl hlavním bodem víkendu a nakonec se z něj stal tak trochu boj o přežití. Ségra jako vždy byla ostře zkoušená Ró, která střídala cyklovozík a odrážedlo, a já jsem tentokrát tlačila kočárek. Trasu jsme pečlivě vybraly jako "dostupnou", ale některé okolnosti jsme prostě nemohly ovlivnit.
Začalo to nevinně – procházka přes obec, příjemný stoupák, les a očekávání. Jenže…
Velkou část cesty se dalo vyjet autem až nahoru, a většina lidí to udělala. To znamenalo neustálé uhýbání projíždějícím vozidlům a psi celou cestu na vodítku, protože nebyl prostor, kde by se mohli volně proběhnout. Do toho dusno, vedro a těžký vzduch, který znepříjemňoval každé zastavení i pohyb. 🥵
Moje malá E. plakala téměř celou cestu. V kočárku neusnula, potila se a nebylo jí dobře. Nakonec jsem ji vzala do nosítka a tlačila prázdný kočár – a upřímně, měla jsem pocit, že kolabuju. Člověk si představuje horskou idylu, ale tady se to proměnilo spíš v maraton s batohem, psem a plačícím dítětem. Naštěstí mi nakonec s kočárkem pomohla Terez a E. V nosítku dokonce usnula. Aspoň na chvíli byl čas se pokochat i výhledem na Lysou.
Když jsme konečně dorazily nahoru na Ondřejník, místo výhledu a klidu nás čekalo... něco jako pouť. U dřevěnice probíhaly oslavy výročí – davy lidí, stánky, ruch, reprodukovaná hudba. Občerstvení tam sice bylo (naše spása, protože svačinu jsme kvůli tomu nebraly), ale atmosféra hor se vytratila někde mezi stánky a hlasitým projevem zpěvačky. Snažily jsme se nad tuto skutečnost povznést nad studeným pitím a já - párkem v rohlíku, protože na nic jiného jsem díky vedru neměla chuť.
Zpáteční cesta proběhla v rychlejším tempu – na obzoru se kupila mračna. Dorazily jsme na Zenovnu doslova pár minut před deštěm, který se spustil a nepřestal až do našeho odjezdu.
Bylo to náročné. Pro děti, pro psy, pro nás. Ale i tak – možná právě tyhle výlety, co nejdou podle plánu, si pamatujeme nejvíc. Jsou opravdové. A taky jsem si tu následovnou koupel ve vaně opravdu zasloužila. 😀
Náš víkend v Zenovně nebyl bezchybný. Výšlap, který jsme si představovaly jako vrchol pohody, se změnil v horkou, zpocenou a mírně stresovou misi. Pršelo nám do plánů na neděli, děti si poplakaly, psi tahali a občas došly síly i trpělivost.
A přesto – nebo možná právě proto – to byl čas, na který budeme vzpomínat. Protože jsme to zvládly. Protože jsme byly spolu. Protože i mezi dusnem a deštěm se objevily ty malé momenty, které zůstanou: společný smích, opečený špekáček, ranní jóga, fotka v cíli na památku. ✨
Takové víkendy nejsou dokonalé. Ale jsou živé, opravdové a lidské. A přesně takové si chceme dopřávat častěji – i s vědomím, že děti ne vždycky spolupracují, počasí si dělá, co chce, a psi občas tahají jinam než my.
Vlastně... možná o to víc dávají smysl.
B.
Trasa na Ondřejník z našeho ubytka: 6 km, převýšení 350 m
Odkaz na video z výšlapu:
Odkaz na video z ubytování: